THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V mém hledáčku domácích talentů se ocitla formace, která se pohybuje ve vodách, v nichž tu dlouho nic zajímavého vydáno nebylo. Osobitých žánrových mutantů, kteří balancovali na březích crossoveru, post-hardcoreu, noise rocku a současně měli vlastní nezaměnitelný rukopis, jsme v minulosti nebyli zvyklí moc vídat. Z pléna mě napadají snad jen jména jako HUMAN STEAK nebo CANDY MEATWORKS, kteří byli jedni z mála, jenž svoji tvorbu dělali s vlastním ksichtem. HELL PASSO lze bez skrupulí zařadit právě do této řady kapel.
Pražáci představují na aktuálním EP vlastní vizi špinavé kytarovky, která na ploše tří skladeb ukazuje, že kapele nejsou cizí drásavé kytarové stěny, hutné riffování ani kytarové skluzy, poukazující někam k americkému country. A nebudu vám lhát, jako celek je kompozice tří skladeb vlastně divná. Hodně divná. Nikoliv však v negativním významu toho slova. Je to divné asi jako tvorba Franze Kafky. Texty ceděné přes zuby, volané, řvané, neurotické melodie nebo ambientní plochy, to vše dává této trojce punc zajímavého příslibu do budoucna. Nejslabším článkem songů jsou pak humpolácké metalové riffy, které vždy spolehlivě rozbíjejí budovanou atmosféru a chlupatý zvuk basy, jenž se nosil v regionálních crossoverových kapelách zhruba před deseti lety.
Po celou dobu poslechu jsem měl pocit, že se nám tady z vajíčka klube něco zajímavého, ale nějak se nám toto nezbedné mládě ještě nedopeklo. Možná přesně neví, jestli jít spíše cestou devadesátkového crossoveru nebo současných špinavých kytarovek.
5 / 10
Fatherloo (EP) (2014)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.